Klubový tábor v Jevišovicích (19. – 23. července 2014)

Druhý ročník klubového tábora v Jevišovicích je za námi. Oproti loňskému ročníku proběhl v červencovém termínu, což se ukázalo být, s ohledem na srpnové upršené počasí, více než dobrou volbou. A jaký byl? Byl delší než ten loňský. Byl velmi horký. Byl plný prohýřených nocí a plný koupání a plný nových poznatků a plný agilitění a plný spokojených psů a snad i spokojených páníčků.…. Byl zkrátka fajn :-)

Den první – sobota - hodina devátá. Vjíždíme do Jevišovic. Já, moje psiska, moje spolucestující (a spolubydlící) Eva a její psisko. Je nás dohromady pět kousků + řidič. Batohů a tašek je ještě o hromadu více, naštěstí mám půjčené velmi velké auto, takže pohoda, klídek. Hlavou mi probleskne, že ještě jeden pes by se k nám do auta vlezl. Můj pes. Můj Dante, který v březnu tohoto roku navždy odešel a stále mi neskutečně chybí. Více než kdokoli z vás jen tuší. Čas nezastavíš a moje loňské úvahy, zda s sebou na letošní ročník klubového tábora budu stárnoucího Danťáska brát anebo ho nechám, jakožto zasloužilého seniora, vegetit doma na posteli, jsou najednou bezpředmětné. Smutek a chmury po odchodu Danteho se snaží rozehnat můj nový pesan – krátkosrstá kolie Maybee. Vzhledem k její cáklé povaze se jí to celkem daří.

Vjíždíme do Jevišovic a já v tu chvíli ještě netuším, že mi Maybee, věrna své osobité povaze, pobyt na táboře pořádně zpestří. Skvělou zprávou dne je, že letos stíhám příjezd do Jevišovic včas, a tak se neopakuje historie poněkud bláznivého a hektického příjezdu loňského. Směrovky k táboru – rozuměj šipky na kartonu – jsou po jevišovických sloupech i nesloupech během chvíle zdárně a úhledně rozmístěny, majitelka areálu pozdravena, bagáž vybalena, naše psiska pobíhající sem a tam a tam a sem novým prostředím dostatečně zabavena…. A už se nám to začíná pomalu ale jistě sjíždět. Každého přivítat, v chatce jej ubytovat, nováčky areálem provést… Během prvních dvou hodin už je přítomno téměř komplet nahlášené osazenstvo tábora. Tedy až na malé výjimky rekrutující se z řad účastníků minulého tábora. Pro ty jsem měla ovšem pochopení – po loňských zkušenostech s pozdními nočními odchody na lůžko chápu, že se chtěli ještě pořádně to krásné sobotní červencové ráno vyspat. Protože na táboře toho člověk opravdu moc nenaspí :-)

Program prvního dne byl jasný – vítačka, koupačka, obídek, cvičení a hraní her psích, těch tradičních i netradičních. Tak vítačka byla. Obídek taky. Jenomže co dál? Vedro bylo k zalknutí, slunce žhnulo přímo pekelně, a tak v podstatě největším a vskutku heroickým výkonem dne bylo doplazit se k vodě. Ochlazení v přehradě uvítali všichni. Mnozí se vrhli do vody přímo po hlavě, jiní zpočátku jen nožku smočili, nakonec ale ve vodě téměř všichni skončili :-) Některé z hafanů čekala dokonce toho dne velká premiéra – první opravdová tempa v hluboké vodě, první opravdové plavání. Nadšení hrdých páníčků nebralo konce a jak by také ne – ze psů neplavců se toho dne stali plavci a všichni to ve zdraví přežili. Co víc si přát?!
Po návratu do tábora jsme zapluli do stínu, protože existovat mimo něj bylo zhola nemožné. Zatímco páníčci si užívali jižanskou siestu po jevišovicku, psiska si tak nějak žila vlastním životem, hrála si a dováděla, tu ve skupinkách, tu ve dvojicích… A když naznala, že běhání a hraní už bylo dosti, ráda se ke svým pánům tvorstva do stínu přichýlila :-)

           

A poté, když už se den přehoupnul do své druhé půle, vrhli se téměř všichni do nácviku obran. Pro mnohé první „kousačka“ v životě, pro jiné důvěrně známá a oblíbená činnost. Další aktivitou, která za zmínku jistě stojí, bylo velké hemžení v kuchyni, kde započaly kulinářské přípravy, jejichž vyvrcholením byl výtečný masový kotlík. V hlavní režii Standa, Alča a Karel. I já, ač maso prakticky vůbec nejím, jsem se na ten kotlíkový skvost těšila jak malé děcko! Protože byl prostě, stejně jako loni, skvostný, pikantní a plný mých oblíbených fazolí.
Po hromadné večeři nastalo hromadné všeobecné veselí – oheň, kytara, nějaký ten hazardík (poker),… Musela jsem jít bohužel na kutě o dost dříve než ostatní, protože se mi tak trochu zbláznil z toho všeho bujarého hemžení pes, ale přesto nešlo neslyšet, když o půl třetí v noci kolem našeho dokořán otevřeného okna procházel Karel se Standou a Standa prohlási:“ Ty vole, já bych tak něco proved!“ Ráno bylo důkazem toho, že svá slova myslel smrtelně vážně :-)

            
      
Den druhý – neděle - půl sedmé ráno. Kde se vzala tu se vzala moucha, její bzukot to byl pro mne šok.... A bylo po spánku. Snažila jsem se, seč mi síly stačily, ale znovu usnout už se mi nepodařilo. A tak jsem vyrazila z chaty ven, vítat se svými psy nový den. Nutno podotknout, že den opět velmi horký. Naše táborová vrchní dýdžejka Kateřina mi k mé velké radosti pustila písničku na přání, kterou jsem, díky velmi hlasité reprodukci (aneb „A pusť to na plné kule!“), věnovala obratem celému, právě se probouzejícímu, osazenstvu tábora. A tak jsme spolu s Michalem Davidem a jeho Poupaty přivítali svorně nový den. “Když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě.“ A na táboře prostě krásně bylo :-)

Před devátou hodinou ranní dorazila Martina Konečná, která měla naše zkušené agiliťáky, ale i úplné nováčky, provázet nedělním i pondělním seminářem agility a chvíli poté dorazila na místo činu i Lada Richterová, která zase mnohé z nás měla po dva dny zasvěcovat do kouzla psího sportu zvaného obedience. Upíchnula jsem se ke skupince účastníků semináře obedience a zůstala tam upíchnutá až do večera, takže nevím, jak se líbil seminář agility, ale podle slov účastníků byl skvělý, suprový a parádní. A stejně skvělý, suprový a parádní byl i seminář obedience s Ladou, protože Lada je zkrátka nesmírně trpělivá, skromná a hlavně - UMÍ. A tak díky ní mnozí zjistili, že mají psa chtivého cvičení, že mají psa chtivého očního kontaktu a že mají psa chtivého hry. Jen bylo zkrátka potřeba jim (páníčkům samozřejmě) ukázat, jak na to.
V polední pauze byla opět koupačka, obídek… A pak se mi zase zbláznil pes, takže už jsem na semináři obedience byla pouze jako divačka. Ale i tak to stálo za to.

                

Překvapením nedělního večera byla stezka odvahy, kterou pro všechny nachystala Lucka K., s pomocí Jirky, Lucky J., Aleny a Kateřiny. První odvážlivci zmizeli ve tmě tmoucí kolem půl desáté večer a zpět do tábora někteří z nás dorazili až lehce před půlnocí. Za stezku odvahy mají ode mě všichni účinkující jedničku s hvězdičkou, protože to mělo styl, mělo to své kouzlo (celá cesta byla lemovaná svíčkami ve sklenicích) a strašidla byla navíc nesmírně hodná, strašila jen zlehounka, otázky a úkoly netěžké zadávala a dobré vínko a meruňkovici nalévala :-) Samozřejmě v našem klubu máme strašidla uvědomělá a nesmírně zodpovědná, takže lahodného moku nalévala opravdu přiměřeně, díky čemuž se všichni zúčastnění vraceli do tábora po svých. Jako bonus navíc každý (i psiska) získal krásný diplom s vlastnoručním autogramem hlavního strašidla :-)
Po stezce odvahy se, tak jako každý večer, špekáčkovalo a vínečkovalo…. a do postele mnozí padli opět až kolem třetí hodiny noční.

              

Den třetí – pondělí - sedmá hodina ranní. Kde se vzala tu se vzala moucha, její bzukot to byl pro Evu šok. A bylo po spánku. Koneckonců co by ne, na tábor se přece jezdí za zábavou a ne za spánkem a mrška muška, realizující své bzučící přelety a nálety centimetr od vašeho ucha, vás vzbudí zajisté spolehlivěji než nastavený budík. Pondělní den se, stejně jako dny předešlé, opět řadil mezi dny tropické a to již od brzkého rána. Z předešlého dne spálená ramena pálila, slunce pálilo, některé i v krku pálilo (že, Kateřino :-) )…
Program byl předem daný a jasný - seminář obedience s Ladou a seminář agility s Martinou. Někteří si dali, co se týče účasti na semináři, repeté a zůstali u stejné trenérky jako předešlý den, jiní se prohodili a zúčastnili se druhého semináře. No, já jsem se opět upíchnula u semináře obedience a zůstala tam upíchnutá až do konce. Takže opět nevím, jak probíhal seminář agility. Ale opět prý byl skvělý, suprový a parádní. Nerada se opakuju, ale stejně skvělý, suprový a parádní byl i seminář obedience s Ladou.

                  

A mně se v odpoledních hodinách zase zbláznil pes. Takové naše soukromé táborové déjà vu. Můj druhý pes se zjevně nechtěl nechat zahanbit a ve snaze vymyslet si pro mě taktéž něco hodně vtipného a netradičního, si pro změnu po svém několikátém výskoku z okna urval totálně celý dráp… A tak jsem v podvečerních hodinách nechala odvést domů sebe, své pocuchané nervy, i svá nezbedná psiska.
Z doslechu a příchozí smsky ale vím, že večerní zábava na táboře byla opět skvělá – navíc náš člen Radim slavil ten den své patnácté narozeniny, takže bylo prý masíčko na gril, melouny, zákusky….. Hmmm, zákusky a já tam zrovna nebyla! Achjo. Zde se mi naskýtá prostor pro alespoň jednu malou výtku vám, jinak ve všech ohledech skvělým táborníkům – taky jste mi mohli alespoň jeden zákusek nechat, vždyť víte, že jsem na sladký!

              

Den čtvrtý – úterý - desátá hodina dopoledne. Vydatně prší a já mířím ze Znojma zpátky do Jevišovic, tentokrát ovšem už bez svých psů. V rámci zachování duševní svěžesti mé malé milé Maybee a vzhledem k tomu, že oknoskokance Sonetce slušně natekl prst následkem servaného drápu, jsem blahosklonně svěřila svá psiska do péče rodičů a vrátila se na tábor bez nich.

Úterní den byl ve znamení agility závodu Táborové hopsání, který pro naše členy vymyslela a připravila Vendy, za což jí patří můj velký dík. Počasí se naštěstí po propršeném dopoledni umoudřilo a tak Vendy se svými pomocnicemi postavila velitelský stan, vystavila na přinesený stůl medaile i poháry (to aby všechny účastníky dostatečně navnadila a namotivovala) a mohlo se začít. Jako první přišli na řadu úplní nováčci, pro které byla připravena tzv. tuneliáda. Nutno podotknout, že všichni předvedli v obou bězích tuneliády krásné výkony a nebylo vůbec znát, že někteří z chlupáčů viděli agility tunely ten den poprvé v životě. Po tuneliádách nováčků přišli na řadu začátečníci, kteří již agility znají a provozují, leč jak jejich pojmenování naznačuje, jejich agility umění je teprve v plenkách. Opět krásné výkony, opět zasloužený potlesk publika. No a na závěr se nám ve dvou bězích představili i naši zkušení agiliťáci, kteří již mají z let předešlých natrénováno a naběháno, a tak tratě probíhali s větrem o závod, někteří možná i o něco rychleji :-)

                

Po vyhodnocení jednotlivých běhů a stanovení pořadí ve všech kategoriích přišlo na řadu vyhlašování výsledků a medailová ceremonie, troufám si říct, že největší v historii našeho klubu, neb medaili a mlsky pro pesany dostala první tři místa v obou bězích i všech kategoriích a krásný pohár pak dostali ještě nejlépe umístění v součtech. Bezprostředně po vyhlašování přišlo nečekané a milé zpestření - se svou kulturní vložkou vystoupila děvčata, která prohrála sázku, a tak klečíc na kolenou musela vzdát svůj hold Radimovi a Pavle – jak jinak než zarecitováním básně z vlastní tvorby. Hanka, Vendy i Katka obstály se ctí – úplné básnířky!

              

Poté ještě následovalo několik běhů v rámci agility Hry, kterou si zaběhli ti z účastníků, pro které byl úterní den posledním dnem stráveným na táboře. Jen malou chviličku po posledním běhu vpadla do Jevišovic tma tmoucí - čas táboráku, špekáčků a zábavy nastal. Já jsem se do postele odporoučela ve čtyři hodiny v noci, ale byli u táboráku i tací, kteří vydrželi až do ranního kuropění a ke spánku ulehli až po půl šesté ráno. Respekt :-)

Den pátý – středa - půl desáté dopoledne. Ať si mouchy bzučí, u ucha si řičí, po probdělé noci každičký vyspává, kdo nemusí, ten nevstává. Prošla jsem celý tábor, ujistila se, že nejsou žádné ztráty na životech a spokojeně jsem se usadila v horní části areálu. Táborníci postupně ožívali a tak jsem se záhy stala součástí skupinky, která k snídani křoupala sušenky Bebe a vůbec, ale vůbec se jí nechtělo hýbat, natožpak něco dělat. Takto jsme úspěšně propluli celým dopolednem a lenošilo se nám fakt krásně. Leč nic netrvá věčně…náš klubový tábor se chýlil pomalu, ale jistě, ke konci. Čekal nás úklid celého areálu, umytí hory nádobí, uvedení hlavní budovy do původního stavu… Sbalit si věci a vyklidit chatky….
Přesto nám ještě zbylo dost času, a tak jsme v pohodě stihli do úspěšného konce dotáhnout rozběhanou úterní agility Hru.

Po třetí hodině odpoledne přifrčel s dodávkou Kuba, naložili se překážky, do aut se naházeli bagančata a psi, poslední ohlédnutí po prázdném areálu a tradááá směr Znojmo. Neb bylo potřeba agility překážky nejen převést, ale i na cvičáku vyložit a uklidit do agility boudy. Záhy po příjezdu do Znojma se spustila náramná bouřka, která ne a ne přestat, tudíž jsme překážky uklízeli za víceméně vydatného deště, hromů a blesků. Nevím jak ostatní, ale já jsem dorazila ku svému domovu před pátou hodinou odpolední , promočená a zablácená jsem vylezla z auta a v tu chvíli déšť ustal. A než jsem poslední tašku z auta vyndala, vysvitlo, byť jen na malou chvíli, slunce. Provokatér!


Co říci závěrem? Bylo mi tam s vámi všemi moc krásně, děkuji za hojnou účast a za pohodovou atmosféru, kterou jste pomohli všichni vytvořit.

                


Speciální poděkování patří:
- firmě PERITO, s.r.o. a Kubovi za zcela bezplatné přivezení a odvezení agility překážek ze Znojma do Jevišovic a zpět (stejně jako loni!)
- Ladě Richterové a Martině Konečné za skvělé semináře
- Vendy za uspořádání agility závodu Táborové hopsání (Vendy, uděluji ti jedničku s hvězdičkou!)
- Lucce a jejím pomocníkům za uspořádání parádní nedělní stezky odvahy
- Alči a Standovi za přípravu skvělého guláše (a za bezplatné dodání surovin)
- Vlastě za přivezení hromady dobrot pro pesany i páníčky (rozdáno účastníkům úterní a středeční agility Hry)
- všem, kteří pomáhali s pátečním naložením a středečním vyložením překážek na cvičáku ve Znojmě
- v neposlední řadě děkuji i těm z vás, kteří jste se podíleli na průběžném i závěrečném středečním úklidu

FOTOGALERIE Z TÁBORA  (autorky: Kateřina Žárská a Lucie Jordánová)
 

 
Výsledky agility závodu Táborové hopsání:
 
 

 NOVÁČCI - S+M (součet)

NOVÁČCI - L (součet)

  ZAČÁTEČNÍCI - S+L (součet)  

  POKROČILÍ - S+M (součet)  

POKROČILÍ - L (součet)

autor textu: Jana Gorčíková