Na začátku to byl jen nápad… „Kdyby tak šlo uspořádat vlastní klubový tábor, tábor kam by se sjeli členové našeho cvičáku se svými psisky a strávili by bok po boku pár fajn dní….“
Skromné přání anebo odvážná myšlenka?
Na prosincové členské schůzi (2012) se zvedlo šestnáct rukou. Šestnáct členů tímto projevilo o akci podobného ražení zájem, šestnáct členů přislíbilo, že se tábora zúčastní – bude-li se nějaký konat.
Hned po schůzi jsem proto sedla k pc a začala „gůglit“. Bylo potřeba najít vhodný areál, který by splňoval hned několik nezbytných podmínek – aby byl celý oplocený, to aby psiska mohla po něm bez dozoru volně poletovat, co jejich psí srdce ráčí… aby tam tekla teplá voda, to aby páníčkové po namáhavém dni mohli spláchnout špínu a prach… aby tam byla vybavená kuchyňská linka s lednicí, to aby bylo kde kafe vařit a špekáčky kde skladovat… aby tam bylo ohniště, to aby bylo kde ty špekáčky následně opékat…. a aby tam bylo kde hlavu složit a auta zaparkovat a aby tam byl prostor na obrany a aby bylo kam agiliťáckou dráhu rozložit… a k tomu dost volného nebe nad hlavou a zároveň dostatek stromů, které by poskytovaly stín…. A aby bylo kam na oběd si zajít a zároveň aby to dost daleko od ruchu civilizace bylo…. A aby celý ten zázrak byl relativně blízko Znojma, to aby se nikdo vymlouvat nemohl, že je to příliš daleko :-)
No přiznávám, náročná jsem byla dost, jen co je pravda. Po mnoha dnech hledání a rozeslání spousty emailů jsem našla to, co jsem hledala. Psí tábor „U Matušinců“ v Jevišovicích. A tak jsme se v zimním čase nečase rozjely s Hančou J. do Jevišovic… Jen se nezávazně podívat. Ten areál si ale nelze nezamilovat. A tak bylo rozhodnuto.
Pak už „jen“ vymyslet program, domluvit semináře… práce to byla fůra, to přiznávám….ale ti z vás, kteří na tábor nakonec dorazili, to snad dokázali ocenit.
Den D, čtvrtek 22. srpna 2013, osm hodin ráno. Tašky nachystány. Jedna pro mě, jedna pro psy, jedna pro foťák a jedna plná samých dobrot, protože kdo mě zná, ten ví, že bez svých psů a hromady sladkostí nedám ani ránu. Za pár minutek máme vyrážet, vše je domluvené tak, abychom byli na místě první… to abychom stihli po cestě umístit směrovky, zabydlet se, a pak již s úsměvem vítat první příchozí. Zvoní telefon, volá Katka, která má mě, mé dva koně a hromadu tašek naložit do svého auta - ke své hromadě tašek a ke svým dvěma psům…. Místo očekávaného signálu k opuštění domova se z mobilu ale ozývá: „Zdarec, máme problém – nejde mi nastartovat auto.“
No, co vám mám povídat… než se přišlo na to, že to auto opravdu, ale opravdu nepojede a než se sehnal náhradní vůz, do kterého se pak naložila ta hromada věcí a hromada psů… Zkrátka, než jsme to všechno pořešily, rozdrnčely se mi na mobilu první hovory od členů, kteří právě dorazili do Jevišovic a ke svému údivu nikde nenašli mnou avizované šipky, které je údajně měly k táboru navést. Což o to, směrovky by byly, jenomže ležely v tašce a ta taška ležela v autě a to auto teprve vyjíždělo ze Znojma….
Cesta z města proběhla zdárně a v rychlém svižném tempu. V Jevišovicích jsme dle plánu u kruhového objezdu zastavili… a já s hrůzou zjistila, že jsem poněkud nedůvtipně doma připravila směrovky pouze s jednou variantou – s šipkami ukazujícími doprava. A samozřejmě až na místě jsem přišla na to, že ty šipky potřebuju mít prostě zrovna jak na potvoru na druhou stranu. Možná, kdyby tam nebylo těch nápisů KK Znojmo, jen bych cedulky otočila hlavou vzhůru a bylo vyřešeno, že…. Jenomže to já ne, to já si nachystala všechny ty cedulky pěkně kompletně – s šipkou i s textem KK Znojmo. A zkuste takovou ceduli otočit hlavou vzhůru…
A tak začala improvizace převeliká. U prvního sloupu, kde jsem se jala společně s Lubošem upevňovat první narychlo upravenou a překreslenou směrovku, jsem ztratila klubko špagátu. U druhého sloupu jsem ztratila fixu, kterou jsme cedule přemalovávali. U třetího sloupu jsem pak definitivně ztratila víru ve své organizátorské schopnosti.
Takže když jsem čtvrtou směrovku upevňovala za pomoci větviček (ano, čtete dobře, větviček) na tělo obřího slaměného čmeláka, střídaly už záchvaty smíchu jeden druhý… Koneckonců humor bylo to poslední, co mi zbývalo, když už jsem ztratila to klubko i tu fixu.
Při příjezdu do areálu jsem naštěstí zjistila, že se náš klub může pyšnit opravdu šikovnými členy, protože všichni, kteří dorazili před námi, tábor zdárně našli. Byť směrovky ne.
První den bylo na pořadu dne ubytování se v chatkách, seznámení se s areálem ve stylu – tady mají wc páni, tady mají wc dámy, tady jsou lednice a támhle jsou vidličky a tady jsou sklenice a támhle varná konvice… Přihlášení členové se začali jeden po druhé sjíždět, a když už nás bylo tak akorát a vypadalo to, že nikdo další už nedorazí, tak jsme si šli zacvičit, trochu potrénovat poslušnost. A pak jsme vyrazili na společný oběd, který byl chutný, leč co se ochoty personálu zvolené restaurace týče, tak zpočátku poněkud rozpačitý.
A po návratu jsme si povídali, a pak se postavila agility trať a skákalo se a trénovalo… A než jsme se nadáli, den se nachýlil ke konci. A tak ještě rychle na procházku k vodě, smočit pejsánky a protáhnout údy… A pak už zbývalo jen rozdělat táborák. Bože, jak já se na ten táborák těšila! Už od ledna jsem se úplně viděla, jak ke konci srpna sedím s partou fajn lidí u táboráku v Jevišovicích, a špekáčky voní a oheň praská a psi otravují a páníčci si povídají o starostech i radostech dní všedních i nevšedních…. Prostě pohoda, klídek, někdo i ten tabáček…. Ještě v průběhu čtvrtečního večera dorazila do Jevišovic hvězda dne následujícího – Ladislava Richterová, která pro nás měla na pátek nachystaný celodenní seminář obedience. Stačilo u táboráku jen naslouchat a bylo mi jasné, že ten seminář bude stát za to.
A stál! Lada byla skvělá, neskutečně trpělivá a vlídná, její rady hodnotné a přínosné… Zlepšení chůze u nohy, zdokonalení pozice u nohy, přesné, ochotné a rychlé přinášení aportů, změna poloh sedni – lehni - vstaň bez zbytečného přešlapování, vysílání do čtverce, použití targetu ….
V průběhu semináře jsme si udělali přestávku na oběd a hromadně se přesunuli do, již z předešlého dne prověřené, restaurace. Čekání na jídlo bylo dlouhé, velmi dlouhé, ale u stolů vládla dobrá atmosféra, a tak nám to čekání příjemně ubíhalo. Někteří se bavili po svém a hráli si na krotitele všudypřítomných vos. Přinesené jídlo bylo opět výborné, leč na pomalé přežvykování nebyl čas, bylo potřeba vše co nejrychleji pozřít a rychle zpátky do tábora, ať nemeškáme drahocenný čas a seminář může pokračovat!
Víte například, jak „naklikat“ lidského puberťáka? Anebo jak „naklikat“ učitelku? Nevíte? Škoda. Kdybyste se tohoto semináře zúčastnili, věděli byste :-) Tak třeba příště. (pozn. učitelka v korektuře přitakává :-) )
Každý kdo měl oči i uši dokořán si zajisté odnesl ze semináře spoustu cenných rad a poznatků. A já se znovu utvrdila v tom, že obedience je směr, kterým bych se ráda do budoucna ubírala. Zdali se někdo přidá, je ve hvězdách, každopádně potencionál v lidech i psech na cvičáku máme, stačí jen chtít! Za sebe můžu slíbit, že Lada není hostem našeho klubu určitě naposledy – předběžně jsme domluvené na semináři dalším. Budeme se mít tedy v roce 2014 alespoň na co těšit.
S pomalu končícím pátečním dnem se do okolí začala šířit neodolatelná vůně… nad rozdělaným ohněm to vřelo a bublalo. Aneb v hlavní roli masový kotlík a šéfkuchaři Alča, Standa a Karel. To vám ale byla dobrota! A protože po takové baště by byl hřích jít hned spát, zůstalo osazenstvo tábora u ohně a zábava pokračovala. Za kulturní vložku tohoto pohodového večera se dají zajisté považovat noční obrany a Lubošovi výkřiky do tmy. Či spíše ze tmy. „Jóóóó, tak je to dobřééé! Supéééér, drrrrrrrž.“ Prostě noční obrany, no….
Jen jednu výtku k tomu večeru bych měla – skvostná griotka od Dany totiž na můj vkus až příliš rychle zmizela z láhve. Tak to vám teda povím, to kdybych bývala tušila, pila bych o moc rychleji :-)
Sobotní ráno bylo kruté, začínal se projevovat spánkový deficit z předešlých dní. Nebo spíše nocí. To je prostě tak, když se někdo odebírá na lože ve chvílích, kdy už se většina národa několik hodin nachází ve spánku nejhlubším.
Navíc jak bláhová byla moje představa, že se všichni budou válet ve svých postelích každé ráno minimálně do devíti! Sedmá hodina ranní to jistila, s jejím úderem se dveře jedné chatky za druhou postupně otevíraly a moji milí táborníci vítali s úsměvem nový den. A já s nimi (ono mi ani nic jiného nezbývalo, že?)
To sobotní ráno jsem byla ještě jednou nohou v posteli, když do areálu vjížděla Zuzka Svobodová, která pro nás přijela uspořádat seminář agility….nebo chcete-li, intenzivku agility. Sobotní maraton mohl začít. Dříve než zapomenu, musím před Zuzkou S. smeknout svůj pomyslný klobouk, protože přijela navzdory velkým a zjevným problémům se zády a i přesto se celý den s velkou trpělivostí a s pečlivostí věnovala všem zúčastněným. K tomu není co dodat!
Dopolední část semináře byla věnována začátečníkům a i pro mě, jakožto pro laika sportem zvaným agility nepolíbeným, bylo velmi zajímavé a poučné sledovat, jakým způsobem se agility učí a jakým způsobem se do tajů tohoto sportu proniká. Odpolední část byla vyhrazena zkušenějším agiliťákům a i na nich bylo znát, že mají před sebou ještě velký kus cesty. Mnozí z nich však mají jistě nakročeno správným směrem. I s tímto seminářem byla spokojenost veliká, a tak je další podobná akce se Zuzkou Svobodovou v plánu. Zájemců se najde určitě více než dost :-) Kradu větu z textu viz výše a konstatuji: „Budeme se mít tedy v roce 2014 alespoň na co těšit“.
Seminář agility se protáhl až do večerních hodin, a tak jsme se přímo z něj přesunuli k ohni, kde už se mezitím chystal další skvělý kotlík. Pánové Standa a Karel sice konstatovali, že tentokrát je to slabota, protože se „to“ připálilo, já ale žádnou pachuť připáleniny necítila. Nebyla šance. Tenhle kotlík byl totiž přímo ďábelský - skončila v něm totiž zcela zjevně dvojitá dávka všech pálivých přísad světa, a tak pálil jako čert :-) Víno a pivo (a sem tam nějaká minerálka) naštěstí rychle oheň v hrdlech všech zúčastněných spolehlivě uhasili :-) I u tohoto táboráku byla legrace, z pánů padal jeden vtip za druhým, na nebi padaly hvězdy….a i na noční obrany opět došlo. A pak, když ti starší a moudřejší odešli na kutě, tak ti mladší a nevybouření začali řádit. Svou chvíli slávy si tak užil nejen megafon s hlasitostí rozhlasového tlampače, ale i zubní pasta… a sem tam nějaká ta petarda. Jen já si z toho nic nepamatuju, protože jsem se po druhé hodině noční odplížila na lože a v riflích a bundě se odebrala do říše snů. A spalo se mi krásně :-)
Neděle – poslední den tábora. Stojím v okně, popíjím kakao a snídám tiramisu, před oknem dav, všeobecné veselí a čekání, až se má spolubydlící Kateřinka vyspí z nočního řádění a bude ve stavu umožňujícím vyrazit na stopy. Po snídani následoval klasický výcvik, zkouškaři si potrénovali poslušnost na zářijové zkoušky, několik psích borců nám předvedlo, jak válí ve sportu zvaném frisbee….poslední společná procházka k vodě … A pak už se pomalu začínalo balit. Uklidit v chatkách, v hlavní budově (toho se ochotně ujali pánové Standa a Karel – díky! ), projít areál, posbírat prázdné petky a papírky od sušenek (ehm), utřít zubní pastu z klik…..Odjížděly jsme v ten den z areálu s Kateřinou jako poslední a shodly se na tom, že je tam najednou strašně pusto a prázdno. A že to bylo prostě super. A že pokud bude zájem, rády se tam příští rok zase vrátíme.
Vyrazily jsme z Jevišovic k domovu a z nebe v tu chvíli začaly padat první kapky deště, které pozvolna přešly v hustý liják.
Takže i ta poslední nezbytná položka - bezchybné počasí - mi vyšla. Co víc jsem si mohla přát :-)
Děkuji všem, kteří se tábora zúčastnili, díky za pohodovou atmosféru, bylo mi tam s vámi moc dobře!
Speciální poděkování patří Kubovi a firmě PERITO, s.r.o. za zcela bezplatné přivezení a odvezení agility překážek ze Znojma do Jevišovic a zpět (a že jich bylo!) a taktéž se sluší poděkovat Alči a Standovi za parádní pohoštění ve formě masového kotlíku, Vendy za tašku plnou ovoce, panu Jeřábkovi a Karlovi za výborná rajčata…. A Evči Ch. za skvělý tip na výbornou Zuzku Svobodovou a za přenechanou dovolenou :-)
Prostě díky všem.
FOTOGALERIE Z TÁBORA (autorka: Jana Gorčíková)
FOTOGALERIE Z TÁBORA (autorka: Kateřina Žárská)
autor textu: Jana Gorčíková